AIKIDÓ

(Aikido cesta harmonie energií)

Patří mezi nejmladší bojová umění. Bylo vytvořeno v roce 1925 Moriheiem Uešibou (1883 -1969). Za zdroj mu posloužilo původní bojové umění aikidžucu s kořeny v 9. století, kendžucu (umění meče), džódžucu (umění krátké tyče) a džúdžucu (jemné umění). Aikidó má velmi elegantní techniku zcela založenou na využití síly protivníka. Principy techniky spočívají značnou měrou na principech užití meče. Aikido je relativně nenáročné na svalovou sílu, proto je vhodné pro muže i ženy, pro děti i starší adepty. Technickým obsahem aikidó jsou porazy a znehybnění páčením kloubů, přičemž hlavní roli hraje koordinace s akcí protivníka.

DŽÚDÓ

(Judo jemná cesta)

Džúdó je moderní japonské bojové umění. Vytvořil je Džigoró Kanó (1859-1938), vysokoškolský učitel a pracovník ministerstva školství, který se velmi zasloužil o rozvoj moderních forem bojových umění. Předchůdce džúdó je džúdžucu dřívějších dob. Kanó rozlišoval tzv. malé džúdó pro potřeby utkání a tzv. velké džúdó charakteristické využíváním principů džúdó v celém životě a ve všech oblastech. Džúdó se uplatňuje jako sport, jako sebeobraný systém, ale také jako cesta k všestrannému zdokonalování a kultivaci. Je to výchovný systém svého druhu, který spolu s fyzickým tréninkem obsahuje i principy morálního a intelekuálního rozvoje. V džúdó vystupují dva hlavní principy: dosahovat nejvyšších výsledků minimálním úsilím (princip účinnosti) a princip všeobecného dobra a vzájemného prospěchu. Technika džúdó obsahuje údery a tlaky na citlivá místa, porazy, škrcení, páčení kloubů a držení. Doplněna je systémem resuscitace při nehodách. Ve sportovním džúdó je technika úderů zakázána.

DŽÚDŽUDCU

(Ju jutsu, Jemné umění)

Džúdžudcu je japonská forma boje beze zbraně nebo s minimální výzbrojí. V minulosti sloužilo jako jeden z prostředků sebeobrany k podrobení nepřítele a nebo jeho vyřazení z boje. Užívalo se i na protivníka oděného v brnění. Existovala řada původních škol džúdžúdcu, které své poznatky a dovednosti přísně tajily. Mnohé skutečnosti nenávratně upadly v zapomnění. V podstatě jediný známý a dokončený pokus o systematizaci poznatkú džúdžúdcu představuje Kanóovo úsilí, vynaložené při tvorbě džúdó. Džúdžúdcu je založené na využití správně cvičeného lidského těla jako zbraně. U všech škol (oficálně je dokumentováno 725 rjú džúdžucu byla snaha podrobit protivníka nikoli přebytkem síly, ale účinnou technikou. Ve světě se většinou rozlišují směry džúdžudcu, které jsou součástí japonské organizace Botokukai, a proto používají značnou prestiž; na druhé straně řada forem novodobých, představující určitý konglomerát technik, vybraných z různých bojových umění podle určitého záměru. Mezi tyto formy džúdžúdcu patří i Allkampf jitsu). Novodobé džúdžúdcu bylo vytvořeno ve snaze o bojovou účast v moderní době, skloubením technik džúdó, karatédó a aikidó v sebeobranný systém. V některých státech se provozuje i na sportovním základě. Zdá se, že kompenzuje určité skutečné či zdánlivé jednostrannosti každé z disciplín, které jsou jeho základem.

HÓDŽÓ

(hojo)

Hódžó je u nás dosud ne příliš známou disiciplínou, pocházejcí ze šermířské školy bojových umění Kašima Šinden Džikišinkagerjú. Vznik hódžó se datuje do konce období Kamakura a počátku období Muromači – cca a v rozpětí let 1300 – 1350. Hodžó se označuje jako škola odevzdanosti, zejména proto, že v obtížných a nebezpečných situacích je nutné zachovat vnitřní klid a plnou akceschopnost. Formy cvičení (katy) se mění podle ročních období, neboť podle myšlenek Dálného východu každé roční období ovlivňuje člověka odlišně. Proto je nezbytné tento vliv usměrnit či doplnit tak, aby se člověk posléze nalézal v harmonii tvořivých principů jin a jang (japonsky in-jo). Hódžó se nepovažuje za formu boje, je to spíše vyvažování ki ve vzájemné komunikaci dvou cvičenců.

IAIDÓ

(Iaido,cesta okamžité reakce)

Podobně jako ostatní původní bojová umění se i iaidžucu (i – být na místě, ai – setkat se, další výrazy pro iai jsou sajanouči, cumeai atd.) vytvořilo jako způsob sebeobrany. Jeho počátky spadají do období Kamakura (1192 – 1336), přestože systematizováno bylo až v 16. století Hajašizakim Džinsukem Šigenobuem. Z iadžucu se změnou cílů – z metody zabíjení v metodu seberozvoje – vytvořilo iaidó. Na rozdíl od útočného charakteru původního kendžucu (umění meče) mělo iadžucu obranný charakter. Zabývalo se jím 412 různých rjú (škol bojových umění). Na bojišti bylo zřejmé, kdy se bojovník utká s nepřítelem, zatímco v civilním životě samuraje byly okamžiky, kdy byl útok veden naprosto nečekaně. Cílem iaidžucu bylo rychle tasit meč a porazit nepřítele, který náhle zaútočil. Také iaidó se provádí se skutečným mečem a na rozdíl od kendó je otázkou iaidó především tasení meče. Požaduje se nejvyšší koncentrace, a protože toto mentální úsilí vyčerpává, lekce iaidó trvá zpravidla 20-30 minut. Ale dovednost s mečem je jen vnější cíl. Vnitřní cíle jsou harmonie s vesmírem a sebezlepšení, proto je současné iaidó prostředkem duševního rozvoje a harmonie.

KARATEDÓ

(Karatedo – cesta prázdné ruky)

Toto bojové umění bylo vytvořeno na ostrově Okinawa kombinací čínských bojových metod a domácích bojových technik. Počátkem našeho století je přenesl do Japonska Gičin Funakoši (1859 – 1957). Brzy na to se karatedó stalo součástí budó, moderních japonských bojových umění s aspekty především výchovnými. Dnes je nemožné říci, kdo karatedó vytvořil, protože pravá jména historie nezachovala. Technickým obsahem karatedó jsou údery, kryty, kopy a změny postavení. Karatedó cvičí muži i ženy – od dětí až po hranici stáří. Lze rozlišovat sportovní karate, jehož cílem je zejména vítěztví v soutěžích a karatedó klasické, nezávodní, které zdůrazňuje jiné cíle. Karatedó dnes slouží z velké části jako zdroj sebeobranných a bojových technik pro ozbrojené složky policie, armády, různé ochranné služby, stejně jako pro civilní sebeobranu.

KENDÓ

(Kendo,cesta meče)

Předchůdcem kendó je Kendžudcu. Bylo systematizováno v chrámech Kašima a Katori v období Muromači (1392 – 1573). Zasloužil se o to Izasa Ieano (1387 – 1488). Kendžudcu sloužilo k zabití nepřítele v boji či souboji, zatímco v kendó jde především o výchovné aspekty. Zaznamenáno je 700 rjú (škol bojových umění) kendžucu. Po roce 1877 mohli meče nosit jen policisté a vojáci, což také z části vedlo krozvoji kendó, zpočátku nazývanému i gekiken. Skutečný meč byl v kendó nahrazen mečem z bambusových lamel (šinai). Kendó je spolu s džúdó součástí japonských školních osnov. Učí koordinovat mysl a tělo. Duch meče a tělo jsou jedno (kikentaiiči) má za to, že jeho provozování rozvíjí člověka i po morální stránce. Kendó je bojovým uměním číslo jedna a svými podněty stále obohacuje další bojová umění. Jeho technickým obsahem jsou zejména kryty, seky a bodnutí. Ve sportovním kendó platí zásahy vedené na hlavu, zápěstí a boky těla a jediné bodnutí do meziklíčkové jamky.

KOBUDÓ

Je třeba rozlišovat japonská kobudó (tzv stará budó,v nichž jsou zachovány původní staré techniky boje) a okinawské kobudó, které bylo ve své historii součástí tamních bojových systémů te, tode a později karate (technika boje) i karatedó (technika boje jako prostředek kultivace člověka) a spolu s nimi se také vyvíjela jejich technika. Okinwské obyvatelstvo bylo nuceno po konfiskaci zbraní užívat místo nich nástroje denní potřeby. Dlouhá tyč (bo), páka k drtiči rýže (tonfa), cep na mlácení rýže (nunčaku), trojzubec (saj), veslo (kai) atd. Některé z nich pronikly pro svou účinnost i mezi prostředky policie a bezpečnostních služeb (tonfa) či různých gangů (nunčaku).

 Krav maga

(Z blízka)

Doslovně můžeme  tento hebrejský výraz přeložit jako boj z blízka, který tvoří ucelenou sestavu technik sebeobrany, vypracovaných pro potřeby Izraelských obranných sil (IDF). Krav Maga je oficiálním který je  údajně jako jediný na světě  znám jako umění sebeobrany, nikoliv jako bojové umění. Symbol Krav Magy který je složen ze znaků K a M obklopených otevřeným kruhem, symbolizuje stálé zdokonalování a zlepšování daného systému,  ať už jde o přidané techniky cvičení, nebo treninkové metody. Techniky a užití  Krav Magy  můžeme rozdělit do třech základních skupin-civilisté-   -policejní složky-   -armádní jednotky-  Pro každou skupinu se krav Maga adaptuje dle potřeb a zaměření skupiny. Vychází se zde z velkého arzenálu obranných technik od úderů,  kopů,  sevření a dalších chvatů.

MUSADO

(cesta korejského válečníka)

Tento systém vychází z korejských bojových technik, asijských principů meditace, koncentrace, dechových cvičení a medicínských poznatků. Byl však přispůsoben podmínkám a fyzickým předpokladům obyvatel Evropy. Musado je velmi mladé bojové umění. Pan Herbert Grudzenski (SRN), který po celkovém dvacetiletém studiu bojových umění (převážně korejských) obdržel titul SULSA – učitel techniky, který ho opravňoval k založení soukromé školy a k prosazování vlastního stylu. Tohoto oprávění pan H. Grudzenski využil a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vytvořil Musado. Je složeno ze tří hlavních technik BULKYO MUSUL – bojové techniky budhistických mnichů, SADO MUSUL – bojové techniky rodinných klanů a KOONG YONG MUSUL – bojové umění korejské šlechty a rytířů. První oficiální škola přišla do čech kolem roku 1990. Pro výcvik bojových technik jsou jsou stanoveny tři základní teorie, které žáka mají přivést k rychlosti, tvrdosti, ladnosti a harmonii. Jsou to – teorie kruhu, teorie vody a teorie harmonie. Musado cvičí mimo jiné i vojenské složky a policisté.

PANKRATION

(Umění Antického Řecka)

Byla to doslova vražedná konbinace helénského boxu a zápasení obohacená o desítky technik škrcení, hodů, bloků, úderů a kopů, výsledkem čehož se stal unikátní a totální bojový systém. Každý boj se vyznačoval mimořádnou krutostí. Umožňovala to víc než volná pravidla, která s výjimkou vyloupnutí oka, škrábání a kousání, dovolovala prakticky všechno. Slovo Pankration je odvozeno z řeckého adjektiva pankrates a znamená všechny síly. Vznik tohoto systému se datuje kolem roku 648 před našim letopočtem, kdy byl poprvé prezentován na 33. starověkých olympijských hrách. Nepochybně ale existoval již o dost dříve. Většina zápasů se nesla ve znamení extrémní tvrdosti a nemálo zápasníku v nich přišlo o život.